K lípě - Ke Kriváni

25. dubna 2007 v 16:32 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Ešte, lípka, povievaš,
ešte šumíš cez dvor náš?

"Povievam si, smutne dosť,
pozri sa len, drahý hosť!

Pozri, jak som nahnutá,
z ratolestí spadnutá.

Kdežes', milý, kde býval,
dávno sas' tu nevídal.

Dlhé chvíle trávime.
čo po tebe túžime:

túži tvoja rodina
so starýma známyma."

"Býval som tam v cudzine,
rok za rokom sa minie,

ožije nám starý čas.

Staré dni sa sem spustia,
čo ti listy zašuštia.

A pozri len, tam z hora,
jak sa nesú do dvora!

Jak sa na nás dívajú,
túžobne usmievajú;

usmievajú a rednú,
zas preč letia a blädnú.

Priveje ích, odveje,
škoda našej nádeje.

Prišly, išly jak voda,
škodaže ích, preškoda.

I my, lípka, zmizneme,
snáď sa naraz minieme,

lež ak čas ťa skôr zlomí,
kto nado mnou zašumí?"

Pahor hustým dúbim krytý
dolinôčku úzku hradí
a potôček striebrovitý
po celej sa nadol hadí.

Z hustín hája osamelých
domok pustý vykukáva,
sídlo niekdy chvíľ veselých,
lež už hynie jeho sláva.

Už ťa, domku, opúšťajú,
spevné hlasy kolom rednú,
ústa spevkýň umlkajú,
starí spevci v hroboch blädnú.

I tí, čo ti najviac priali,
tí priatelia ľudu zbožní,
už sa ti tam pomíňali
ochrancovia velkomožní.

I ja sa už preč od teba
odoberiem s tvárou smutnou,
modriny už hynú neba,
pozri, vrchy kolom žlutnú.

Jak ti bude v tej pustote,
tu bez mojích rozpráv a dúm?
ty sa zmoríš o samote,
mňa cudziny ohluši šum!

Ale prejdú dlhé zimy,
preženú sa vetry chladné,
dolinami zas šírymi
usmejú sa jará vnadné.

I v nenašskej mne tam zemi
samotlivé prejdú roky,
do otčiny vytešený
napravím zas moje kroky.

Potom, domku, sa vidíme,
zas budeme potom svojí,
spolu sa zas zabavíme
tu v tej stráni na pokoji.

Ku Křiváni

Křiváni, na tvém stál sem již temeni,
s kterého vážně na Tatry pozíráš,
ó, stál sem tamo ve citů víření,
blíže blankytu, který ty podpíráš:
již se mi toužby vyplnily dávné,
vzdav poctu modle našich Tater slavné.

Nad zemí sem pněl a předc' sem stál na ní,
v povětři ploval a zem mne držela,
mysl letěla k nebi v vichrů vání
a hned se opět na zemi utkvěla:
Křiváni, ty svých k nebi pozdvihuješ
a potom mocněj' je k zemi přikuješ!

S homole tvé se vidí mnohé vlasti,
rozlehlé byty pokrevní rodiny.
Zakusiv jinoch výšin tvojich slasti,
opustí oko na rodní končiny:
a tu zří v sever Polsko nešťastlivé
a na jih vrchy Slovenska truchlivé.

Křiváni, v mračnách nad mraky vývodíš
a tím s' obrazem slovanského světa;
neb s jasným štítem nade mraky vzchodíš,
kdy hruď tvá nimi kolem jest poseta:
tak i my v bouři se světem neseme
a co ty Tatrám, my světu budeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama