Duben 2007

O třech přadlenách

29. dubna 2007 v 9:54 | sluneční zahrada |  Klasické pohádky
Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru, a té říkali Liduška. A že neměly žádných polí, ba ani jedinké kravičky, živily se přádlem. Liduška byla sice velmi hezké a způsobné děvče, ale měla od sebe tu chybu, že byla náramně líná a kdykoli měla sednouti ke kolovratu, dala se vždycky do pláče, a když ji matka přece k tomu přivedla, nestálo to její přádlo ani za řeč. Jednou to ale matku již omrzelo, i rozhněvala se a dala jí pohlavek. Tu se dala Liduška do náramného pláče a nářku, až to bylo venku na tři hony slyšeti.
V tu chvíli jela právě okolo královna, a když ten hrozný pláč uslyšela, dala zastaviti, slezla z vozu a vešla do chaloupky, neboť se domnívala, že se tam nějaké neštěstí stalo. A když viděla Lidušku tak žalostně plakati, ptala se jí: "Copak ti je, mé zlaté dítě?"
"Ach ouvej! maminka mě bila!"
Královna se obrátila k matce a pravila: "Pročpak biješ to ubohé děvče?"
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
"Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče."
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: "Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat."
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: "Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou."
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: "Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou." Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: "Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!"
Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: "Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela." Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.
Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
"Dobrý večer, krásná panenko!" pravily, "pročpak tak přežalostně pláčeš?"
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: "Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!" Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. "Ale copak je mi to platné," doložila, "když ho ani do smrti sepřísti nemohu.
Babičky se usmívaly a pravily: "Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ."
"I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete," odpověděla Liduška radostně, "jenom se honem do toho dejte."
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: "Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!"
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: "Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda."
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí "Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš."
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: "Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu." A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: "Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď'te a posaďte se tu za stolem vedle mne."
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: "Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly."
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?"
"Od předení, panáčku, od předeni."
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: "Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?"
"Od předení, panáčku, od předení."
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: "Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?"
,,Od předení, panáčku, taky od předení," odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd'.

O králově psu

28. dubna 2007 v 0:00 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Bylo nebylo, žil jednou jeden král, který měl překrásnou dceru a jednoho oddaného psa. Za žádné poklady světa, ani za celé království, nikomu by psa nedal a kdekoli se procházel, všude vodil psa s sebou. Jednoho dne se s královskou dcerou zasnoubil princ ze sousedního království a jak tak za princeznou jezdil, pes se mu velmi zalíbil. Králevic po něm zatoužil a prosil princeznu, aby mu psa dala, protože krále si o něj žádat netroufal. Žadonil a prosil tak úpěnlivě, až princezna svolila a jednou, když král nebyl doma, mu psa odevzdala. Princ si psa odvezl, avšak zapomněl se zeptat, jak mu říkají. I volal na něj tak i onak, leč marně, pes se jen rmoutil a byl tuze smutný.
Princ tedy přemýšlel a pak pravil svému lokaji:
"Vydej se k princezně a zeptej se, jak psu říkají. Ovšem dej pozor, aby tě nikdo neslyšel, mluv pouze s princeznou!"
S tímto se lokaj vydal za princeznou, avšak když dorazil do paláce a vstoupil do hodovní síně, seděli u stolu i král s královnou. Ouha, pomyslel si lokaj, jakpak se mám nyní zeptat, jak tomu psu říkají? Chvíli jen uprostřed sálu přešlapoval, až nakonec k princezně promluvil:
"Posílá mne ten, bych se zeptal tě, jakže tomu říkají.
Princezna naštěstí jeho slovům porozuměla a pravila:
"Pověz tomu, že tak to volají, jako ty stojíš tam a já sedím zde."
Nato se lokaj vrátil k princovi a vše mu vypověděl.
Králevic přemýšlel, hlavu si lámal, co jen mu princezna chtěla vzkázat, až ho nakonec něco napadlo: Jakmile vstoupil lokaj do královské síně, jistě se velmi polekal a v králově přítomnosti se zeptat neodvažoval. I proto mu pak královská dcera pravila, že tak tomu říkají, jako ty stojíš tam a já sedím zde. Nakonec zavolal na psa:
"Pojď sem ke mně, Bojíš se!" načež pes vyskočil, přiběhl k princovi a s radostí ho začal olizoval a vesele při tom skákal. Honem ani nevěděl, kam by se dřív vrhl. Inu, pes se totiž jmenoval Bojíš se.
Ovšem v sousedním království, jakmile lokaj odešel, král se tuze rozhněval a zeptal se své dcery:
"Co sis to jen s lokajem povídala?"
"To já vám, tatínku, nemohu povědět," odvětila princezna.
"Tedy když ty mi to nepovíš, kliď se mi z očí a pryč z mého království, ať už tě víckrát nevidím!"
Princezna si smutně sbalila svých pár věcí a odešla z království. Přišla do sousední země ke svému snoubenci, mladému králevici, který se nezlobil ani co by se za nehet vešlo. Ihned nechal vystrojit velkou svatbu a s princeznou se oženil.
A tak čas plynul a dny míjely.
Princezna porodila mladému králevici krásného synáčka a starého krále ze sousedního království časem také hněv přešel a rozhodl se, že se s dcerou udobří a navštíví ji. Nasedli tedy s královnou do velkého kočáru taženého dvěma páry koní a vydali se na návštěvu. Když k dceři dorazili, spatřil král svého oblíbeného psa a královská dcera pravila:
"Nu, tatínku, teď už ti mohu klidně říci, co jsem si povídala s lokajem."
A tehdy se král dověděl, kam se to poděl jeho nejmilejší pes a co si to dcera s lokajem povídala. Chvíli se zlobil, lamentoval, ale už to nevadilo, beztak se usmířili a jestli neumřeli, žijí tam všichni spokojeně dodnes. Kdo nevěří, ať tam běží!

Úsmevné ponímanie dňa očami ženy.

27. dubna 2007 v 23:55 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Ach, ľudia, keď si spomeniem na prach,
už len to pomyslenie naháňa mi strach.
Alebo také každoročné umývanie okien,
tak teda to už radšej niekde asi zmoknem.

A keď sa tak čestne nad sebou zamyslím,
že mesiace dlhé si na vysávač už šetrím,
chytá ma záchvatu nekonečný smiech.
Ale veď práve to chcem, tak teda nech.

Po obchodoch už pomaly sa stále plazím
tak dlho, až kým na to pravé nenarazím.
Úsmev vylúdi mi už len leštidlo na nábytok.
Radšej vám ani nedopoviem ten zvyšok.

A, páni, keď už len tie schody naše vidím,
oči prevraciam, však stále sa len divím,
prečo ohýnam nad nimi chrbát unavený svoj,
keď dávno som už zistila, že márny je to boj.

No a prádlo, špinavé, však jasne ako inak,
tak na tom si ja zgustnem, veru tak je synak.
Sama seba neodvratne jasne presvedčím,
že to jediné ma od lenivosti svojej vylieči.

Však to ešte nie je všetko, no a jak by mohlo.
Keď vyvesím ho, nedbám, nech by i zmoklo.
Len jediné, čo chladné srdce moje dráždi
je usušené prádlo jemné tretí deň na daždi.

No a potom, keď tri dni odpočinutá vstanem,
zvesím ho a s úsmevom ožehlím, ja zas` len.
A aby chôdze a stoja nebolo zas príliš málo,
poukladané na kôpke jednej ostane už natrvalo.

Ako môže zmeniť život internet.

27. dubna 2007 v 23:49 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Kto si?" Nikto, len pár riadkov na nete.
Čosi ako zabudnutá malá bodka vo vete.
Samozrejmosť sama, čo zrodila sa, aby bola.
Však bezo mňa by veta vetou už nebola.
Teda kto som? Vidíš nikto, a predsa každý.
Samozrejmosť, čo zmení život tvoj už navždy.

Rozmýšľaš? Prečo teraz? Načo a práve o čom?
Lepšie zaostri si len oči nad svojím nosom.
Nie som nič nové, celý život som už na svete.
Stačí objaviť ma a môžeš sa ma dotknúť, na nete.
Čuduješ sa? Nečuduj! Veď čomu ešte stále?
Že koľko zrazu myšlienok sa ti rodí v hlave?

Tak vidíš, čo spôsobí jedna bodka vo vete.
Jeden a či i pár krátkych riadkov na nete.
Samozrejmosť, čo zrazu zrodila sa nová,
aby len pre teba tu práve teraz bola znova.
Tak už tušíš kto som? Tá malá bodka vo vete?
Som tvoj osud, čo objavil sa práve teraz na nete.

Čuduješ sa? A sám sebe? Čo, vari ešte stále?
Zrazu nechápeš, čo rodí sa ti v unavenej hlave?
To len bodku malú objavil si zrazu vo vete.
Ten neúnavný osud, čo hľadá si ťa i na nete.
Tak prestaň zdráhať sa už, myšlienky si zažeň.
Pristúp bližšie ku mne, nech nie si sebe väzeň.

Jednoducho uvoľni sa, nechaj život svoj si plynúť.
Je to také jednoduché, tak do ničoho sa už nenúť.
Stačí si len myšku vziať a kliknúť na môj nick.
Veď práve to chceš, v tom zabrániť nemôže ti nik.
Tak načo stále myslíš? Či patrí bodka práve za vetu?
Dotkni sa ma. Odpoviem ti. Čakám tu na tvoju odvetu.

Keď znie hudba

27. dubna 2007 v 23:48 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Keď znie hudba, znejú srdcia
a v tej chvíli povýšenosť sa rúca,
melódia zahalí nám celkom telá
a myšlienky naladí na hudbu, ktorá znela.
Dušu rozochvejú tóny piesní
až človek zabudne, že žije v tiesni.
Srdce rozbúši sa citmi sladko,
keď noty poskladajú obraz hladko,
no v tých notách ukryté je zlato,
rokmi vykúpené, preto platíš za to,
aby nestratil sa príbeh notou hraný,
čo pospájal osud, obrúsil nám hrany.
Netráp preto dušu, že mučí unavené telá,
keď skúšať znovu musí, kým zaznie celá
hudba sladkou notou, čo zarosí oči
rodičovské skôr, ako sa všetko skončí

Zrkadlo duše

27. dubna 2007 v 23:38 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Som.
V kom?
Dúfam,
že v sebe samej,
tak veľmi nepoznanej.

Pozriem sa do zrkadla.
Skoro som vtom odpadla!
Som to ja?
Čo ma s ňou v zrkadle spája?
Veď je to moje druhé "JA",
čo robí mi papagája!

Keď sa usmejem,
usmeje sa tiež.
Keď sa naježím,
je zo mňa jež.

Keď žmurknem,
žmurkne i ona.
Keď urobím chobot,
urobím slona.

Keď si podskočím,
i ona si podskočí.
Keď sa priamo pozerám,
pozerá sa mi do očí.

Čokoľvek urobím,
urobí i ona.
I ježka,
i toho slona.

Už viem,
čo ma s ňou spája:
Veď je to moja
zrkadlová kópia!
Fatima ...

Neznáme pocity
zneistia opálené telo,
tie veľké oči -

do srdcovej komory
votrú sa s jemnými riasami

... zadanie predbieha čas.

Sleduješ obrazové správy -
ak vkročíme do rieky
pôjdeme proti prúdu.

Aj keď nie je leto,

ten úsmev stojí za to,

aby sa pokus nezlomil,
keď snívaš o medzipristátí

ďaleko od ľudí.

Kráčajuca

27. dubna 2007 v 23:38 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Kráčajúcapotuteľne sa usmieva
kráska
práve napoludnie

a

asfalt sa nám lepí
na topánky

očividne

keď myslí
na milenca

možno však
len hráme hru pošli ďalej
presne ako je to so zívaním...HODINY hodiny si bijú
ako chlapci dievčatá
z lásky
ponáhľajú sa
aj keď chcem aby spomalili
aby sa zastavili
aby stáli
čas nech sa vlečie
básnik by povedal veď neutečie
ja vravím väčšie
väčšie tragédie sa dejú
nenávisti krádeže vraždy vojny
krivdy a kriky po deťoch
požičám si cudzie sny
nech v noci kľudne
spím
usmejem sa
zamávam
zas zabudnem
že čas ja s mojou
letí
pristrihávam mu krídla
tupou žiletkou
ešte potrvá
kým skamanie
aj to posledné
zázračné zrkadlo
naších budúcich spomienok


O myšce a obilné sýpce

27. dubna 2007 v 23:33 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Bylo nebylo, žila jednou jedna malá myška. Vedlo se jí tuze dobře, neboť si našla místečko pod jednou ze sýpek blízkého panského statku, kde si zařídila pohodlnou komůrku. Jednoho dne myška objevila, že se v podlaze sýpky, která tvořila střechu jejího doupěte, vytvořila malá dírka. Myška si ji dlouho prohlížela a pak našla žebřík, aby štěrbinu ve stropě zacpala. Když se však myška zblízka lépe podívala, všimla si, že se tou drobnou štěrbinou už už chystá skutálet ještě drobnější zrnko pšenice. I kdepak by pak myška ještě pomýšlela, jak by dírku zacelila! V mžiku byla dole ze řebříku, mezi nářadím vyštrachala kolovrátek a pustila se do vrtání, aby zrnku trochu napomohla.
"Jen pojď, pojď!" povzbuzovala zespod zrnko a kolovrátkem přitom rozšiřovala dírku ve stropě. "A přiveď s sebou i své druhy!"
Pracovala pilně, vytrvale, až se jí podařilo rozšířit štěrbinu natolik, že se z ní hezky jedno za druhým jako kapky podzimního deště začala sypat zrnka pšenice. A přímo doprostřed její světnice! "Hej!" radovala se myška, "ten tam je těžká práce, únavné shánění obživy!"
"Odedneška budu si žít jako páni!" poskakovala myška štěstím bez sebe a přemýšlela, jak jen by uspořádala svůj byt tak, aby bylo pro zrnéčka co nejvíce místa a sama měla dosti pohodlí. Odstrčila stůl i postel, jen aby byl zrní větší kopec!
Pak si však myška pomalu uvědomila, jaký vezmou věci konec, když se zrnka bez ustání pořád sypou ze stropu. Celá světnice se už pomalu zaplnila, sotva už zbývalo místa, které by nezabíralo obilí a kam by se myška sama vešla.
"Tady končí všechny žerty!" říkala si myška a zadumaně svraštila čelo. "Není věru k zahození, když nebudu hladovět, přitom ani prstem nehnu, zahálet si budu, odpočívat celý den, bych však kvůli tomu domov opustit musela, za to mi nic nestojí!"
I posadila se a přemýšlela, co by měla podniknout, aby si uchovala pohodlí a jistotu svého bytu a zároveň bez práce získala potravu. Ó, kdyby jen měla tolik rozumu, aby se spokojila s tím, co měla! Kdyby tak ucpala díru ve stropě! Jenže myška byla nenasytná. Nechtěla se vzdát ani jediného zrnka pšenice, jež získala bez práce. Myšlenky se jí ubíraly přesně opačným směrem, až se po chvíli znenadání ťukla do čela:
"Baže, skvostné řešení! Uspořádám obrovskou hostinu, pozvu příbuzné ze širokého okolí, ze všech děr a koutů! Otce, matku, všechny bratry, sestry, švagry i švagrové. Tety, strýce, bratrance a sestřenice do čtvrtého kolene! Prostě všechno, co jen nohy má! Bude to sláva, že si mé jméno až za sedmero řekami budou opakovat!"
Nato se myš usadila na vrcholku fůry pšenice a začala vymýšlet velkolepou pozvánku. Jen s ní byla hotova, nazula si pevné topánky a nezastavila se, dokud neroznesla zprávu všemu příbuzenstvu.
"Pojďte, jen všichni pojďte!" povzbuzovali se mezi sebou příbuzní, jak se tak v celých houfech valili k myščině domovu. "I na vás se dostane! Naše drahá příbuzná přišla si na takové bohatství, že jí není v celém světě rovno!" pobízeli každého, kdo se jim jen do cesty připletl.
Myška byla celá šťastná, když slyšela, jaké bohatství jí přičítají. Přemítala, zda se nemá nechat na hostině královnou všech myší korunovat! Když zástupy dorazily na práh doupěte, pyšně všechny zvala dovnitř. Ti co přišli jako první, hladoví jak vlci, hned se vrhli na pšenici a pak s plnými panděry klopýtali k východu, aby si jen trochu odpočinuli a mohli pokračovat v hostině. Jenže za chvilinku dolehlo k uchu paní domu, jež se blahosklonně ukláněla před doupětem, nespokojené štěbetání.
"Co je to za hloupé žerty?" rozhořčovali se hosté uvnitř. "Kdepak je ten kopec obilí, jemuž v kraji není rovno? Není tady ani zrnko, natož fůra pšenice!"
Reptání se stále stupňovalo, když se všechno příbuzenstvo rozezleně dohadovalo, že si ta myš ze stodoly jenom tropí posměch z jejich chudoby. Jeden chytil koště, druhý popadl židli a hnali se za překvapenou myškou, až se za nimi prášilo! Neboť jak se tak myška před houfy příživnických hostů naparovala, statkář tam nahoře v sýpce objevil díru a pevně ji ucpal. Tak vyšla ta spousta hladového příbuzenstva hezky naprázdno a myška ze stodoly, když pak zas s námahou sbírala zrnka k večeři, mohla jen litovat, pročpak se nespokojila s málem a jak pro tu marnou slávu promrhala všechno bohatství, jež jí z nebe do klína spadlo.

O medvědovi a abecedě

27. dubna 2007 v 23:26 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Žil byl jednou jeden tuze hloupý kralevic. Co učenců a mudrců už k němu jeho vznešený otec povolal, aby ho naučili psát a aby mu vtloukli rozum do hlavy, bez něhož by zemi vládnout nemohl, jen co je pravda! Učenci si na zámku podávali dveře, ale mladý princ učení ne a ne přijít na chuť, celé dny jen proseděl a s radostí se šťoural v nose. To už však na krále bylo moc: Nechal do paláce zavolat starého mudrce, sečtělého a v různých vědách zběhlého, široko daleko známého učence, aby prince naučil co třeba. Král přijal mudrce do služby s jedinou podmínkou: že bude jeho syna vychovávat po dobrém, ne po zlém a dobrým slovem šetřit nebude - vždyť je králevic tak slabý a bojácný! Jenže učitel, ten se s princem příliš nemazal. Nakonec, když už ani on nemohl princovu hloupost vystát, přetáhl králevice několikrát proutkem přes záda, a povídá:
"To abys věděl, že vzdělání vždycky z hole pramení."
Princ si ihned běžel postěžovat k otci, že prý ho mistr při hodině zbil.
Nato mudrce uvrhli do šatlavy a na smrt odsoudili. V den popravy ho však ještě jednou před krále a radu sudích přivedli: nešťastník se obhajoval, důkazy předkládal, leč marně. Nakonec rozhořčeně zvolal:
"Raději bych učil abecedě medvěda z lesa, nežli syna Jeho výsosti!"
Takový výsměch krále dopálil, rozsudek byl vynesen:
"Když během jediného roku nenaučíš číst a psát obyčejného medvěda, pak věz, že tě šibenice nemine!"
Na to dal král chytit v lese medvěda a poslal ho učenému pánu.
Mistr vyrobil z vydělané kůže silnou knihu a vložil mezi listy vždy po plátku masa. Medvěd pak popadl knihu a listoval a listoval, dokud všechno maso nenašel. A přitom brumlal a listy otáčel.
Když se rok s rokem sešel, poslal král pro učence, aby mu předvedl, co medvěda naučil. Medvěd, jakmile spatřil na královském stole položenou knihu, natáhl se na zadní, popadl ji a začal v ní listovat. Brumlal a mručel, celou knihu prolistoval a pak znovu od začátku.
Dvořané se smáli, až se za břicho popadali, a král se tázal učitele:
"Copak nám to medvěd říká?"
"Čte, Vaše výsosti."
"Co je tohle za čtení?!"
"Prosím poníženě, Vaše výsosti, čte ve svém jazyce: říká abecedu v řeči medvědí."
Nato se rozesmál i samotný král a odpustil mudrci. A protože viděl, že má učenec rozumu i na rozdávání, přijal ho nakonec znovu do služby.

Zlatý déšť

27. dubna 2007 v 23:23 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Žil byl kdysi na dalekém venkově jeden chudý stařeček. Jednoho dne se vypravil do města a koupil si starý, nakřáplý hrnec. Ten si pak posadil na hlavu jako nějaký klobouk a vydal se na cestu domů. Lidé, které po cestě potkal, se tuze podivovali:
"Kampak se to chystáš, že jsi takhle vystrojený?"
"I cožpak, mám ve střeše nad koupelnou malou díru, hrnec tam postavím a tu díru s ním vyspravím," odpovídal stařeček.
Když dorazil domů, přikryl díru hrncem a uložil se k spánku. V noci měl pak prazvláštní sen. Zdálo se mu, že z oblohy prší kusy zlata, jako by se nebe protrhlo. Když ráno vstal, na sen už si ani nevzpomněl a vydal se pracovat do zahrady. Když kopal do země hlubokou díru, do níž chtěl zasadit stromek, rýč se mu zarazil o něco tvrdého. I co nevidí: v zemi ležel starý hrnec, až po okraj plný zlatých hrud. Jak se tak zlato na světle zablesklo, vzpomněl si stařeček na svůj sen a pomyslel si: zlato, které jsem viděl ve snu, padalo z nebe. Tohle ovšem bylo v zemi a tedy nenáleží mně. Nato vložil hrnec zpátky do jámy, zahrnul jí hlínou a místo hezky zarovnal. Za plotem to všechno viděl zvědavý soused. Podivil se, copak že si to stařeček pro sebe povídá, a viděl, jak něco pečlivě zakopal do země. Jakmile se stařec vrátil do domu, přelezl soused rychle plot a pustil se rovnou k čerstvému záhonu. Ryl, ryl, až narazil na starý hrnec.
"Aha," řekl si soused, "tak tohle tu tedy starý tak pečlivě střeží," a rychle nadzvedl pokličku hrnce, aby viděl, co se v něm skrývá.
Hrnec byl až po okraj plný jedovatých hadů, kteří se v něm svíjeli a syčeli, jen taktak, že souseda neuštkli. Soused se dopálil a rozhodl se, že se starému pomstí. Popadl hrnec a vylezl stařečkovi na střechu. Potom sundal prasklý hrnec z díry, kterou jím stařeček předešlý den zakryl, a vysypal do domu klubko hadů.
"Tu máš, co sis zasloužil!" křičel přitom z plných plic.
Stařeček, který nic netuše seděl u stolu a právě obědval, najednou vidí, jak se ze střechy sypou hroudy zlata. Klidně a pomalu odložil hůlky a díval se na zlatý déšť, řka:
"Tak jsem to na mou věru viděl i ve snu. Teď padá zlato z nebe a tedy mi náleží."
Potom vesele posbíral ze země hroudy zlata, stal se boháčem, a jestli neumřel, dodnes si žije bezstarostným životem.

Slzy

25. dubna 2007 v 16:40 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska

Slzy

Sú slzy. Slzy bolesti, nesplnených snov.
Čo človek chce, to nemôže mať.
Vrece šťastia niekto iný roztrhol
a on svoje sny nechce, nám, úbožiakom dať.

Sú slzy. Krvavé kvapky nám stekajú po tvári,
krv vyjadruje bolesť nášho života.
To, čo mohlo byť krásne je už dávno za nami.
V tom vreci je našich snov sloboda.

Sú slzy. Stekajú po lícach a padajú na zem,
padajú a nikto ich nezbiera.
Každá kvapka je jeden nesplnený sen
A bez toho sna človek umiera.

*****__Letel som__*****


Letím si lesom
plachtím si...
Pozerám kde som
fandím si
zvládnem to...

Jedine žeby som
nezvládol...
Tvrdo na zem
dopadol
neviem pristávať...

Púšťam svoje perie
striebristé...
Mávanie ich berie
je to neisté
klesám...

Už asi neletím
ja padám...
dá sa to ešte kým
ju zbadám
rodnú zeminu...

Z tohto kúsku zeme
zrodil sa...
Spadol na ňu strmhlav
zabil sa
no letel... a vzlietol by zas...

Jak si dva bratři koupili píšťalky

25. dubna 2007 v 16:38 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Bylo nebylo, za sedmero horami a za sedmero řekami, žil jeden bohatý a tuze pyšný pán, který by pořád každému jenom poroučel. Jednou tak poslal své dva syny do sousední vsi na trh, aby si koupili píšťaličku. Otec dobře věděl, že píšťalka nestojí víc jak čtyři pět grošů, ale dal každému po osmi penízcích, aby si mohli přilepšit ještě nějakým pamlskem. Synové tedy vyrazili a pyšně si vykračovali, hrdí na to, kolik mají peněz. Potkali cestou i jiné hochy, kteří nebyli tak bohatí a měli v kapse sotva po jednom groši, anebo vůbec nic a šli na trh jen tak ze zvědavosti. Když přišli do sousední vsi, namířili si to rovnou k trhovci, který prodával píšťalky.
"Co stojí taková píšťalička?" zeptal se starší bratr důležitě.
"Pět grošů," odpověděl trhovec. Prodal by píšťalku i za čtyři, jenže si říkal, že na smlouvání není nikdy pozdě, a řekl chlapci pět.
Chlapec si chvíli píšťalku prohlížel a po chvíli se zeptal trhovce:
"A dáte mi ji za osm?"
Tomu se trhovec tuze podivil, ale hbitě staršímu odvětil:
"Jakpak by ne!"
"A ještě jednu pro bratra. Také za osm!" dodal pak ještě zvesela straší z bratrů.
"To se ví. Jak páni ráčí!" radoval se trhovec.
A tak chlapci hezky nakoupili a hned se dali do pískání.
Pak se šli ostatním pochlubit, jak trhovce doběhli:
"To byste nevěřili," vypravovali všem, "jak jsme ho převezli! Pět grošů si řekl za naše píšťalky, ale my je dostali za osm!"
Zpráva šla od úst k ústům, až se dostala i k jejich otci. A ten z ní věru neměl radost, sklopil hlavu a zastyděl se, jaké to má doma nekňuby.
A jestli neumřeli, žijí si tam a pískají až dodnes.


o králi Ješotovi

25. dubna 2007 v 16:37 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žil jednou jeden starý chuďas a ten měl tři syny. Jednoho dne nechal král v té cizí zemi vyhlásit, že tomu, kdo mu dokáže povědět něco, čemu by nevěřil, dá za ženu svou královskou dceru.
Když zprávu uslyšel chuďasův nejstarší syn, kterému říkali Petr, neváhal ani chvilku a vydal se ke králi.
U krále se zatím vystřídalo princů, knížat a jiných urozených pánů, že by se jich jeden ani za tři dny nedopočítal. Všichni se ucházeli o královskou dceru, jenomže žádný nedokázal říct nic, čemu by král nevěřil.
Jakmile Petr vešel do sálu, pěkně krále pozdravil:
"Dej Pánbůh dobrý den, pane králi!"
"Dejžto, dejžto. A co tě k nám přivádí, mládenče?"
"Inu, rád bych se oženil, pane králi!"
"Dobrá, synu. Jen mi pověz, kampak si chceš potom ženu odvést?"
"Pánbůh ví! Však už bych se o ni postaral, jasnosti. Otec má dům i kousek pole."
"Tak, tak, synu," povídá na to král.
"A na poli taky tři krávy."
"Věřím, věřím."
"Nedávno bylo na dvoře hnoje, že člověk sotva vrata otevřel."
"Jak říkáš, chlapče."
"Tak tedy otec povídá: Synové moji! Odvezte všechen hnůj na naše pole, pěkně se pohnojí."
"To věřím."
"Jak otec pravil, tak jsme udělali. Tři týdny jsme vozili hnůj na dvou vozech, tolik ho bylo."
"Aha."
"Jenže jsme omylem všechno vyvezli na sousední pole."
"Věřím, hochu, věřím."
"Tak jsem šel domů a všechno otci vypověděl."
"No jak by ne."
"Nato jsme se my tři bratři i s otcem vydali k sousedovu poli."
"Tak, věřím."
"Jak jsme k poli dorazili, chytli jsme ho každý za jeden roh jako ubrus na stole a pěkně z něj hnůj sklepli na vlastní pole."
"Dobře tak, věřím."
"Pak jsme na pole vyseli trávu."
"No a?"
"A potom tam vyrostl tak hustý les, že z jednoho konce na druhý nedohlédl."
"Věřím."
"Pak však otci přišlo líto nechat les vykácet, a tak si pořídil stádo prasat."
"Dobrá."
"A pak vzal do služby jako pasáčka otce tady Jeho výsosti!"
"Lžeš! Na šibenici s ním!"
V tu chvíli si však král vzpomněl na svůj slib. Inu nezbývalo mu než zavolat kněze a notáře a nechat mládence oženit s královskou dcerou. Vystrojili jim svatbu, o které se povídalo až za sedmero královstvími. Při velké hostině jedli a pili všichni, co hrdlo ráčí, a kdo ví, jestli neumřeli, tak tam v tom království hodují dodneška!

Poloviční dar

25. dubna 2007 v 16:36 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Žil jednou jeden mladý kralevic, který ze všeho nejraději jezdil na lov. Jednoho dne se zas tak proháněl po lese a ani si nevšiml, že se začíná smrákat. Když chtěl konečně obrátit koně a vrátit se do zámku, pro samou tmu už ani neviděl na cestu.
Chvíli bloudil lesem, když tu najednou spatřil v dálce světýlko. Vydal se tím směrem a zanedlouho dorazil k malé chaloupce. Když zaklepal na okno, uslyšel hospodářův hlas:
"Kdo je tam?"
"To jsem já, princ této země, a hledám nocleh, dobrý člověče."
"Jen pojď dál," pozval hospodář prince do chaloupky. Potom pobídl ženu a dceru, aby mu připravili něco k večeři.
Měli jen jednoho starého kohouta, a tak ho rychle zařízli, oškubali a upekli a přitom se princi omlouvali, že mu nemohou nabídnout k snědku něco lepšího. Ale kralevic měl hlad jako vlk, takže pečínku slupl jedna dvě. Jen co se dosyta najedl, zalehl a usnul, jako když ho do vody hodí.
Ráno se kralevic probudil v dobrém rozmaru, pěkně hospodáři poděkoval za nocleh a pustil se na cestu domů. Když přijel do zámku, poručil lokajovi, aby odvezl hospodáři na oplátku za to, jak ho pěkně pohostil, pečeného kohouta, koláč a soudek vína a k tomu dvanáct krejcarů.
Lokaj se vydal hledat hospodářovu chaloupku, ovšem cestou najednou dostal hlad, a tak snědl půlku pečeného kohouta. Po chvíli dostal i žízeň a vypil půl soudku vína. Jenže to tomu uličníkovi nestačilo a snědl i půlku koláče. Nakonec si řekl, pročpak by tomu chudému venkovanovi nosil dvanáct krejcarů - půlka mu jistě postačí, a šest krejcarů si strčil hezky do vlastní kapsy.
Když dojel lokaj až k chaloupce a předal hospodáři princovy dary, všichni z nich měli velkou radost, jen hospodářova dcerka, jež měla rozumu na rozdávání, lokaje rychle prokoukla. Nenechala si namluvit, že jim kralevic posílá jen půlku pečínky, půl soudku vína, polovinu koláče a šest krejcarů, a tak řekla lokajovi:
"Ráda bych kralevici něco vzkázala, ale musíš mu můj vzkaz přetlumočit slovo od slova!"
"Jak je libo!" souhlasil pohotově lokaj, "jen povídej."
"Nejdříve vyřiď kralevici:
Ten, jenž v noci zpívá nám,
Jenom způli byl nám dán."
Lokaj po dívce opakoval vzkaz.
"Potom mu ještě pověz:
V úplňku měsíček kulatý bývá,
dvě půlky obvykle na nebi mívá."
Třetí vzkaz zněl:
"Nahoře i dole v celku je,
vevnitř však něco nehraje."
Nakonec řekla dcerka lokajovi:
"Dvanácte máme měsíců v roce,
kdepak se toulá jich polovice?!"
Lokaj se vrátil do zámku a slovo od slova odříkal princovi všechny čtyři vzkazy. Princ ho vyslechl a poté se rozesmál:
"I ty rošťáku, víš ty vůbec, cos mi právě řekl? Že jsi snědl půlku kohouta a koláče, vypil půl soudku vína a polovinu z dvanácti krejcarů sis strčil do vlastní kapsy. Je to tak?"
"Ano, můj pane. A prosím o milost!"
"Dobrá, odpouštím ti, protože jsem díky tomu přišel na to, jak je hospodářova dcerka chytrá! Takovou dívku chci si vzít za manželku!"
Ještě ten den poslal pro dívku a její rodiče zlatý kočár a potom vystrojili veselku, která trvala tři dny a tři noci. Od té doby spolu všichni šťastně žili a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes

Bojovnice za své práva

25. dubna 2007 v 16:35 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
V hneve zlosti kúpeš líce,
povýšenosť riadi hlas,
srdcom búši láska síce,
arogatnosť vedie zas.

V nenávisť už formuje sa láska,
skúšaš miesto v živote si nájsť,
zraku bráni vidieť páska,
k sluchu slovo nechce zájsť.

Nevoľníčkou stať sa nechceš,
bojovníčkou skúšaš byť,
zbrane rinčia, ohňom mecieš,
dobrovoľne tak chceš žiť.

Tým srdcom riadiš dušu skleslú,
telom tuhne svalstvo, čas
vyrýva ti črty tváre cez tú
energiu, čo skončí raz
Detske slzy
Aj o rodičovskej láske

Nemé slová hľadia z očí, tak náhle dospela,
v rozhovore na diaľku s otcom, celá nesmelá.
Ostré vety, výraz strmý a rany priamo do srdca,
ako málo stačí a vzdušný zámok lásky sa rúca.

Koľko sĺz sa valí z očí, keď slová neprežrie
a darmo objímu ju ruky druhé - celé nábrežie
sĺz zaplaví len nemá výčitka, kde stratila sa láska,
kto odpovie jej slovom otca, že je to len maska?

Že láska je cit nežný, čo prepožičia životu
schopnosť porozumieť iným, i detskému džavotu,
však ukrýva i lásku - zlobu, čo páli, sužuje,
keď nezrelý je človek, preto sa vždy sťažuje.

Že slová, čo jej bránia dospieť ju len zocelia,
nezáleží na tom, čo jej vraví, nech kráča do cieľa,
a hoc` mladučká je, nie odkázaná len na slová
rodičovské, čo brzdia rozvoj umu - bez slova.

Že slané kvapky, čo oči pália, za to všetko nestoja,
možno musí ona prvá dospieť, iba takto bez boja
kráčať môže cestou svojou krokmi osudu
a nech netrápi sa výčitkami, nech kráča bez súdu.

Že k láske patria i dlane krehké, čo pohladia
boľavé oči, keď smútkom minulosti sa zahľadia,
že silu, ktorú v sebe nosí tak ľahko nezlomí,
keď vierou posilní ju každý deň, veď o tom ona sní.

Nech odpustí mu hriechy veľké, keď na to srdce má,
veď nezáleží či rozumie jej, to je viera bezcenná,
lebo hoc` už i dospelý je a ona ešte len študuje,
poznaním je bohatšia i keď sa jej srdcom vzďaľuje.

Že hoc` spája ich krv spoločná, čo v žilách koluje,
nezmení mu život jeho, len s ním márne bojuje,
že podpora je darom krehkým, čo vyviera z poznania
a nie je daná každému, nie je darom vyznania.

Tak osuš líčka detské, netráp jemnú pokožku,
nič nezmeníš tým, darmo hľadíš po očku,
to len krokom detským do sveta dospelých
vkročila si svojou nohou, krokom nesmelým.

K lípě - Ke Kriváni

25. dubna 2007 v 16:32 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Ešte, lípka, povievaš,
ešte šumíš cez dvor náš?

"Povievam si, smutne dosť,
pozri sa len, drahý hosť!

Pozri, jak som nahnutá,
z ratolestí spadnutá.

Kdežes', milý, kde býval,
dávno sas' tu nevídal.

Dlhé chvíle trávime.
čo po tebe túžime:

túži tvoja rodina
so starýma známyma."

"Býval som tam v cudzine,
rok za rokom sa minie,

ožije nám starý čas.

Staré dni sa sem spustia,
čo ti listy zašuštia.

A pozri len, tam z hora,
jak sa nesú do dvora!

Jak sa na nás dívajú,
túžobne usmievajú;

usmievajú a rednú,
zas preč letia a blädnú.

Priveje ích, odveje,
škoda našej nádeje.

Prišly, išly jak voda,
škodaže ích, preškoda.

I my, lípka, zmizneme,
snáď sa naraz minieme,

lež ak čas ťa skôr zlomí,
kto nado mnou zašumí?"

Pahor hustým dúbim krytý
dolinôčku úzku hradí
a potôček striebrovitý
po celej sa nadol hadí.

Z hustín hája osamelých
domok pustý vykukáva,
sídlo niekdy chvíľ veselých,
lež už hynie jeho sláva.

Už ťa, domku, opúšťajú,
spevné hlasy kolom rednú,
ústa spevkýň umlkajú,
starí spevci v hroboch blädnú.

I tí, čo ti najviac priali,
tí priatelia ľudu zbožní,
už sa ti tam pomíňali
ochrancovia velkomožní.

I ja sa už preč od teba
odoberiem s tvárou smutnou,
modriny už hynú neba,
pozri, vrchy kolom žlutnú.

Jak ti bude v tej pustote,
tu bez mojích rozpráv a dúm?
ty sa zmoríš o samote,
mňa cudziny ohluši šum!

Ale prejdú dlhé zimy,
preženú sa vetry chladné,
dolinami zas šírymi
usmejú sa jará vnadné.

I v nenašskej mne tam zemi
samotlivé prejdú roky,
do otčiny vytešený
napravím zas moje kroky.

Potom, domku, sa vidíme,
zas budeme potom svojí,
spolu sa zas zabavíme
tu v tej stráni na pokoji.

Ku Křiváni

Křiváni, na tvém stál sem již temeni,
s kterého vážně na Tatry pozíráš,
ó, stál sem tamo ve citů víření,
blíže blankytu, který ty podpíráš:
již se mi toužby vyplnily dávné,
vzdav poctu modle našich Tater slavné.

Nad zemí sem pněl a předc' sem stál na ní,
v povětři ploval a zem mne držela,
mysl letěla k nebi v vichrů vání
a hned se opět na zemi utkvěla:
Křiváni, ty svých k nebi pozdvihuješ
a potom mocněj' je k zemi přikuješ!

S homole tvé se vidí mnohé vlasti,
rozlehlé byty pokrevní rodiny.
Zakusiv jinoch výšin tvojich slasti,
opustí oko na rodní končiny:
a tu zří v sever Polsko nešťastlivé
a na jih vrchy Slovenska truchlivé.

Křiváni, v mračnách nad mraky vývodíš
a tím s' obrazem slovanského světa;
neb s jasným štítem nade mraky vzchodíš,
kdy hruď tvá nimi kolem jest poseta:
tak i my v bouři se světem neseme
a co ty Tatrám, my světu budeme.

krátké říkanky-básničky

25. dubna 2007 v 16:31 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska

NUDA

Nuda - prečo si tak nudná?
Aspoň kebyže máš pláž,
bola by si menej cudná.
Ale takto s nervami sa hráš.

Rozum a hlad

Stratený je v ríši slov,
utopený v mori hlások.
K pochopeniu každej vety
chýba mu vždy iba vlások.

Bielym mokom hasí požiar v hlave.
V mozgu horia bunky ako pravé tak i ľavé.
Úľavu mu poskytujú iba básne -
zopár rýmov a učenie hasne.

Závratne už končí,
chýba mu len malý krôčik.
Keď tu zrazu oko zočí
cibuľku a chutný bôčik.

No a kašle na učenie,
úplne už stratil nadhľad.
Z toho plynie poučenie:
"Kam sa hrabe rozum na hlad."

Malý Dávid

Malý Dávid zobral obra,
venoval mu bobra dobra.
Násilia už bolo dosť,
nezlomí kosť žiadna zlosť.

Srdce túži v nebi krúžiť,
nápoj z ruží chce si užiť.
Z vraku na mrak vidieť draka,
počuť raka ako kráka.

Viaž sa snažiť niečo zažiť,
na Jamajke telo smažiť.
Jednoducho nechaj ucho,
iba čuchom vycíť sucho.
Brázdi vzduchom svojím duchom.

Když zní hudba

25. dubna 2007 v 16:30 | sluneční zahrada |  Básničky a říkanky od malé Barborky ze Slovenska
Keď znie hudba, znejú srdcia
a v tej chvíli povýšenosť sa rúca,
melódia zahalí nám celkom telá
a myšlienky naladí na hudbu, ktorá znela.
Dušu rozochvejú tóny piesní
až človek zabudne, že žije v tiesni.
Srdce rozbúši sa citmi sladko,
keď noty poskladajú obraz hladko,
no v tých notách ukryté je zlato,
rokmi vykúpené, preto platíš za to,
aby nestratil sa príbeh notou hraný,
čo pospájal osud, obrúsil nám hrany.
Netráp preto dušu, že mučí unavené telá,
keď skúšať znovu musí, kým zaznie celá
hudba sladkou notou, čo zarosí oči
rodičovské skôr, ako sa všetko skončí.
Druhá básen : steblá trávy
Kam to kráčame

Slnko a dážď do očí vplieta sen,
na ceste nie si sám so sebou len,
pod nohami zem mení steblá trávy
a nad hlavou čas splieta obraz slávy.

Kroky menia smer a horizont sa tratí,
v diaľke svieti obraz - koniec tvojej trati,
vieš čo vlastníš, no nie si svedkom slávy,
bohatstvom je myseľ, tá je darom hlavy.

Vzduchom letia oči, minulosťou hľadia,
vánkom šepnú slová, sviežosťou ťa hladia,
pôdou vonia život, prachom všetko mení
a tak spoznávame, čo tým vlastne mieni.

Len pekné telo a v ňom pekná duša
prezrádzajú všetko - to ako život skúša,
len pekná zeleň, rozkvitnutá lúka
ukazujú krásu i keď pôda puká.

Kým dažďom vlaha živý rozmanité kvety,
kým do očí nám denne slnko jasné svieti,
vietor šepká slová, ktoré noc nám kradne,
darmo zrkadlo sa smeje, že telo ti už chradne

Jak lev churavěl

25. dubna 2007 v 7:50 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Bylo nebylo, jednou se přihodilo, že se rozstonal sám lev, král všech zvířat. Všichni jeho poddaní vydali se za ním na návštěvu, aby ho v jeho nemoci trochu rozveselili.
Klaníce se až k zemi, zdravili krále zvířat:
"Buď zdráv, králi zvířat! Jak se ti daří?"
"Děkuji, dobře," odpovídal lev.
"Králi náš, jak jistě ráčíš vědět, liška je všemi mastmi mazaná a nadmíru troufalá k tomu. Sám vidíš, všichni jsme za tebou přišli, jen liška se s námi k tobě nevydala. Kdo ví, jaképak pikle zas kde kuje."
Za krátkou chvíli však dorazila i liška. Lev se na ní s hněvem osopil:
"Všichni už jsou dávno tady, copak ty jsi měla dosud na práci?"
"Och, můj králi, přišli všichni, ale zdalipak ti někdo z nich přinesl na tvou nemoc lék?"
"Nikdo," odpověděl lev.
"Já jsem cestou k tobě o tvé nemoci všem vyprávěla a hlavu si lámala, jak bych ti pomohla."
"Nuže, pověz, na cos přišla."
"To se ví, můj králi, že jsem nepřišla s prázdnýma ruka," dělala liška chvíli drahoty.
"No tak řekni, ale rychle, cos mi na mou nemoc našla?" naléhal lev stále netrpělivěji.
"Králi můj nejjasnější, aby ses vyléčil, musíš sníst pravé stehno vlkovo. Takovou radu já od všech dostala," vysvětlovala liška.
Jakmile liška králi zvířat svou radu vyložila, pustila se na cestu domů.
Lev potom chytil vlka a bez váhání mu ukousl pravou nohu.
"Tvoje pravé stehno bylo lékem na mou nemoc," povídá vlkovi jakoby na vysvětlenou, "proto jsem je musel sníst."
Vlk se pak kulhaje po třech nohách odbelhal domů. Cestou ho spatřila liška a od své nory na něj zavolala:
"Copak se ti stalo, milý vlku?"
"I co by! Lev stoná a moje pravé stehno je na jeho nemoc medicínou, a tak ho snědl bez váhání."
Nato se liška zasmála a pravila vlkovi:
"Vidíš, vidíš, když sis lvovi po pravici sedal, ani ses nenadál, jaký to vezme konec. A když jsi na mě u krále žaloval, netušils, jakou cenu za to zaplatíš."
Inu, ne nadarmo říká se o lišce, že je všemi mastmi mazaná.

O tygru a kohoutovi

25. dubna 2007 v 7:49 | sluneční zahrada |  Pro nejmenší děti - pohádky
Žil byl jednou jeden kohout, který bydlel v lese nedaleko jedné malé vesnice. Vždy, když se začalo smrákat, jal se kohout kokrhat určitým způsobem. Když se pak za úsvitu rozednívalo, zpíval zas jinou písničku. Jednoho dne šel lesem tygr a zeptal se kohouta:
"Co se svým hlasem holedbáš? Ráno co ráno, večer co večer děláš takový kravál, jak by to byla věru tvá poslední hodinka. Nikdo se kvůli tobě v klidu nevyspí."
"Ne, ne, tygře, ničemu nerozumíš," odvětil na to kohout. "Kokrhám proto, abych lidi ve vesnici upozornil, dokdy je čas spát a kdy je třeba vstát a pustit se do práce, aby měli co do úst."
"Ale kdeže! Nebuď tak hloupě domýšlivý a vychloubačný! K čemu je dobré tvé kokrhání? Jsi pouhý ničema, co jenom zneklidňuje lidi a ruší ticho a pokoj spáčů. Od tvého příšerného skřehotání bolí je uši i hlava. Však já ti dám co proto a teď hned tě rozsápám!"
"Ach, tygře, nezabíjej mě nerozvážně! Buď velkodušný a propusť mne na svobodu! Ušetři můj život, bych mohl být k užitku všem lidem ve vesnici! Nebudu-li více kokrhat, jak se jen dozvědí, kdy se dát do práce? Dávej dobrý pozor, co ti nyní povím: když poprvé zakokrhám, říkají vesničané jeden druhému: 'Je čas na lůžko zalehnout, zanedlouho noc nastane.' Když podruhé zakokrhám, rolníci se probudí, oheň rozdělají, rýži na něj postaví a připravují snídani. Na třetí zazpívání lidé hned vědí, že se brzy rozední a to je čas jít do práce."
Spící vesničané, jakmile zaslechli kohoutův hlas, jenž ohlašoval blížící se úsvit, ihned se probudili a vstali. Cestou do práce potom na kraji lesa spatřili tygra, jak se právě chystá lapit pro ně tak drahého a nenahraditelného kohoutka. Nato se všichni sedláci seběhli a spřáhli a ostrými holemi pak tygra zaplašili. A od té doby se tygr vesnici obloukem vyhýbá.