Leden 2007

Pohádka o Honzovi a čarodějnici

13. ledna 2007 v 18:44 Pro nejmenší děti - pohádky
Byli jednou jedni rodiče a ti měli syna. Jmenoval se Honza. Honza byl šikovný chlapec. Měl se k práci, byl na rodiče milý, choval se pěkně také k ostatním lidem. Rodina to ale byla chudá.
Proto Tatínek jednou řekl Honzovi: "Honzo, jsi už skoro dospělý, tak běž do světa a najdi si tam lepší živobytí. Ale nezapomeň tam na nás a dojdi nás navštívit." Honza se rozhodl, že půjde za týden. Do té doby mu Maminka všechno nachystala. No nebylo toho moc. Oblečení si vzal jen, co měl na sobě, na zimu, že si má za vydělané peníze něco koupit. Dostal také uzlíček, ve kterém byli buchty.
Honza se s rodiči rozloučil a šel. Cesta ho zavedla k lesu. Vstoupil do něj. Když přišel tak doprostřed lesa, uviděl chaloupku. Nahlédl oknem a uviděl v chaloupce ježibabu a její dceru. Lekl se, ale než stačil utéct vyšla z chaloupky ježibaba a ptala se ho, jestli by nechtěl k ní do služby. Strachem nevěděl, co má říkat a tak ho ježibaba vzala do chaloupky a společně s dcerou si s ním sedla k večeři. Večeře Honzovi moc chutnala, byla bohatší než doma míval. Při jídle mu starší ježibaba vyprávěla, že to nejsou zlé ježibaby, že čáry znají, ale snaží se žít slušně a neubližovat lidem. Její dcera přitom Honzu pozorovala, jestli jí věří a také proto, že se jí líbil. Honza se na ni také díval. Roků mnoho neměla. Mohla být tak o rok mladší než on. Přesto byly na její tváři vidět vrásky, které se jí dělali neobvykle brzy. Na levé části brady měla bradavici. Vlasy měla rozcuchané a v nich napadané listí a kdovíco ještě. Honza vduchu ironicky řekl: "To je ale kráska." Maminka čarodějnice také Honzovi řekla jakou službu to má dělat: "Na konci lesa žije černokněžník, ten každé ráno posílá své zajatce, které chytil jak procházeli lesem a má nad nimi moc, aby pořezali a pokáceli stromy, které v lese jsou. Na jejich místě si pak buduje palác. Až dojde po naši chalupu, bojím se, že nás zahubí. Na něj je naše moc krátká. Zastavit ho dokáže, jen když někdo vezne a zničí černé vejce, které schovává v jednom z pařezů. Pařezy často mění a nikdo neví, ve kterém vejce je. V tom vejci je ukryta všechna jeho špatnost, kterou nabral když černé vejce našel. Když to vejce někdo zničí, všechno zlé, co způsobil se vrátí zpátky a z něho bude zase takový člověk, jaký byl, než vajíčko našel." Honza si Maminku čarodějnici vyslechl a souhlasil, vždyť to bylo pro dobrou věc. Dcera čarodějnice se nabídla, že půjde s ním, že mu svými kouzli může v něčem pomoci. Maminka čarodějnice to se strachem své dceři dovolila.
Na druhý den si mladá čarodějnice přivstala. Umyla si hlavu, učesala se, oblékla se do šatů z hruškového listí a udělala snídani. Její maminka i Honza byli překvapeni, když přišli do kuchyně. Čekalo tam na ně bílé kafe a v něm natrhaný chleba. Honza míval doma snídání podobné, jenom místo kafe, byl chleba namočený v syrovátce. Také mladší čarodějka ho dnes více zaujala než včera. Zdála se mu dnes nějaká hezčí. Ne proto, že by ji ty umyté vlasy a druhé šaty tolik zkrášlily, ale že viděl, že se chtěla před ním nastrojit.
Po snídani se se starší čarodějkou oba rozloučili a šli. Při cestě se mladší čarodějka k Honzovi obrátí a promluví k němu: " Ani jsem Ti neřekla, jak se jmenuju. Moje jméno je Jenovéfa." Honza se pousmál. "Jaká dívka, takové jméno." Pomyslel si. "Mě říkají Honza." Představil se jí zase on. Cestou si spolu vyprávěli co a jak kde prožili. Jak se Jenovéfa ztratila, když byla malá. Jak Honza vykopal na zahrádce dukát a nachvilku je bída opustila. Jaké jsou děvčata na vsi a jaké čarodějky na sletu. Honza i Jenovéfa si přitom uvědomovali, že je jim spolu dobře. A kdyby neměli těžký úkol, byli by o tom ještě více přemýšleli.
Ušli už kus cesty. Z dálky už viděli začátek pokácených stromů a po nich zbylých pařezů. Zastavili se. Kousek od nich přiletěl Černokněžník na létající posteli. Kouzelnou mocí nadzvedl pařez, vyhloubil jamku, opatrně tam vložil černé vajíčko a pařez k zemi zase pevně přičaroval. Potom odletěl. Honza rychle šel pařez odvalit, ale pařez držel, jakoby mu kořeny hluboko do země zapustily. Napadlo ho zeptat se Jenovéfy, jestli by to neuměla odčarovat. Odpověděla mu, že proti černokněžníkovým kouzlům její kouzla neobstojí. Na to řekl, že by se mohl zkusit k vajíčku podhrabat. "To by šlo." Řekla Jenovéfa a do výšky kolen ubylo pod pařezem hlíny. Kořeny sice vedly dál, ale Honza už měl v ruce černé vejce. Vylezl z díry a praštil s ním vší silou o skácený strom.
Vajíčko se rozbilo a nahoru vyletěl velký černý dým. Slyšeli hrozné a strašidelné hlasy, zlostný smích a všelico dalšího. Po nějaké chvíli to ale přestalo. Spadlé stromy se sami od sebe zvedali a umisťovaly na své původní místo a začínaly znovu růst. Před nimi tedy les pokračoval. Protože se báli, jestli to není od černokněžníka jenom léčka, šli dál se přesvědčit. Cestou potkali několik, šťastných chlapů, kteří říkali, že už nejsou černokněžníkovi zajatci. Za chvíli po nich potakali jednoho staršího pána. Ten jim řekl, že byl Černokněžník a poděkoval. Viděli už konec lesa a všechno v pořádku. obrátili se tedy.
Cestou zpátky si spolu zase povídali. Když se blížili k chaloupce, řekl Honza Jenovéfě, že ji má rád a chtěl by si ji za nějaký čas vzít. Ona nevěděla, co má na to povědět a řekla mu že ne. Nechtěla tím vlastně ani říci, že se to nikdy nestane, ale ještě si to nerozmyslela, tak nesouhlasila.
Společně beze slov došli po chaloupku Maminky Jenovéfy. Čarodějnice dala Honzovi měšeček dukátů a poděkovala. Honza dojel domů. Rodiče ho doma pochválili.
Od té chvíle byli Honza a Jenovéfa smutní. Honza z toho, že ho Jenovéfa odmítla, Jenovéfa z toho, že si připadala pro Honzu ošklivá. Ale Honzovi rodiče a Maminka Jenovéfy to tak nenechali. Po nějakém čase, co viděli, že jsou jejich děti smutné, vyšli ve stejný den k sobě na návštěvu zjistit co je, aniž by dětem říkali, kam jdou. Potkali se na začátku lesa. Posadili se na blízkou lavečku. Maminka Jenovéfy řekla, že je její dcera skoro pořád smutná a že ji slyšela jak si sama říká pro sebe: "Honzo, já jsem škaredá, určitě se budeš mít lepší." Oni jí řekli, že také Honza je smutný a že si někdy pro sebe řekne: "Ale jaktože ... To je ale divné, že ... No snad jí bude lepší ..." Nemohli však vymyslet nic, co by Jenovéfu přesvědčilo o tom, že je pro Honzu to nejlepší. Rozhodli se, že to řeknou Honzovi.
Když to Honzovi sdělili, zděsil se nad myšlením Jenovéfy. Chvíli přemýšlel a po chvíli k němu přišel nápad. Požádal čarodějnici, jestli neumí jedno kouzlo - aby byl ošklivý. Čarodějnice mu řekla, že umí dva lektvary: jeden vezne krásu na týden, druhý napořád. Honza chtěl ten napořád, že nebude Jenovéfu podvádět. Čarodějnice šla tedy s ním její chaloupce. Než přišli, byla skoro tma. Nechala ho čekat kousek od ní co mu připraví lektvar. Za chvíli se vrátila a podávala mu ho.
Jak se ho napil, byl z něho ošklivý Honza. Na bradě mu vyrašila bradavice, tvář se mu pojizvila a udělali se mu vyrážky. Vzal spadané listí ze země a dal si ho do vlasů. Pak šel se strachem za Jenovéfou. Poznala ho a lekla se. Chvíli zůstala stát. Pak se ho zeptala: "Pročs to udělal? Vždyť bys našel krásnější dívku, než jsem já." "Nenašel, protože nechci." Odpověděl Honza. Čarodějnice je zavolala na večeři.
Povečeřeli. Čarodějnice šla spát. Nechala mladé, ať si to vyřeší. Když už byli sami, Jenovéfa se zeptala Honzy:
"Opravdu Ti se mnou bude nejlepší?" "Ano." Odpověděl Honza. Řekla: "Dobře Honzo. Půjdu za tebe."
Chvíli ještě pokračovali ve svém rozhovoru a potom šli spát.
Honza potom pobýval chvíli doma, chvíli u Jenovéfy a Jenovéfa to také střídala. A za nějaký čas byla ...
Svatba. Nevěsta byla pro ženicha o mnoho krásnější než z růže květ a ženich pro ni: JAK BY SMET!
A jestli neumřeli, žijí dodnes.

Vodníček

13. ledna 2007 v 18:43
Za kopcem ve velkém rybníku žil jeden vodník. Byl celý zelený. Měl také malého vodníčka. A ženu vodničku.
Jednou se museli všichni odstěhovat. Potok byl moc špinavý. Přestěhovali se do sousedního rybníka.
Když byli přestěhovaní, malý vodníček se procházel v potoce a hledal kamarády.
Uviděl rybu. Ryba byla veliká. Vodníček se jí bál. Ona mu ale řekla: "Neboj se mě, já jsem jenom ryba. Já jsem chytrá ryba." "Aha." Odpověděl jí vodníček. Ryba mu řekla, že kousek dál jsou malé rybky, že si s ním zahrají. Tak šel vodníček dál. Našel jednu malou rybku. Byla malá, tak se jí nebál. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne, já jsem taková malá." Tak hledal dál, až našel tlustou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne, já jsem taková hnilá." Tak šel dál a našel krásnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne, já se bojím." Odpověděla mu. Tak šel dál a našel upovídanou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. Neodpověděla mu. Tak šel dál a našel hodnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ale já musím jít pomoct kamarádce s úklidem. Možná zítra." Tak šel dál a našel nemocnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ale ne, já jsem nemocná. Zkus nějakou zdravou rybu." Odpověděla mu. Tak šel dál a našel nevěřící rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne. Stejně si se mnou nechceš zahrát!!!" Vodníček se lekl a nechal ji. Tak šel dál a potkal šťastnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Nemůžu, půjdu si hrát s druhým kamarádem." A když odcházel, byla už ryba trochu zamyšlená. Tak šel dál a našel zářící rybu. Chtěl se jí zeptat, ale, když se jí podíval do očí, tak jí zářili a on se bál, tak se jí nezeptal.
Už byl z toho hledání celý unavený a zklamaný, že si s ním žádná ryba nechce hrát. Řekl si, že zkusí počkat doma, jestli si to nějaká ryba rozmyslí a půjde si s ním hrát. Doma se zatím naobědval a na chvíli usnul.
Probudila ho hodná ryba. "Tak si pojď hrát." Řekla mu. Vodníček celý šťastný za ní utíkal a hodná ryba se mu proměňovala v moudrou rybu, tlustou rybu, nemocnou, hnilou rybu a všechny ostatní a i svítící, ale vodníček se už nebál.
Nakonec se svítící ryba proměnila v malou vodničku. Řekla mu, že to byla ona, všechny ty ryby. Potom se spolu hrály.
Tak našel vodníček kamarádku.

O karkulce a vlkovi

13. ledna 2007 v 18:37 Pro nejmenší děti - pohádky
Byla jedna holčička a ta se jmenovala Karkulka. Nosila totiž starý čepec po babičce, který byl červený, nesmírně jí slušel a říkalo se mu karkule. Měla ráda psy, a proto chovala doma dva vlčáky a také bernardýna. Běhala s nimi venku, a protože bydlela na vesnici, místa pro psí skotačení bylo dost. Krmila je a starala se o ně moc dobře. Když bylo potřeba vyřídit babičce z vedlejší vesnice vzkaz - někdo by poslal poštovního holuba, Karkulka na cestu vysílala své psy.
"Baryku! Garyku! Henryku!" zavolala Karkulka a psi přiběhli. "Zítra má babička narozeniny. Půjdu za ní. Přinesu jí nějaké chlebíčky a také víno, abychom to mohly pořádně oslavit," povídá Karkulka. Pak zvedla varovně prst a dodala: "Budete doma sami. Tak to tu pěkně hlídejte. A žádnou neplechu," řekla a šla balit zásoby do batůžku.
Ráno se obzor zbarvil do růžova, lehký větřík čechral orosenou trávu a škádlil listy na jabloních v zahradě. Karkulka si vzala batůžek, čepeček, rozloučila se s pejsky a vydala se na cestu. "Dneska bude den jako korálek," pochvalovala si.
Tam, kde kdysi býval les, vlnilo se pole máku dnes a cesta široká se vinula mezi rudými květy. Tudy spěchala Karkulka za svou babičkou na návštěvu a rudý čepeček se mezi květy úplně ztrácel. Mezi stonky květů, ukrytý, číhal na ni vlk. Nebyl zlý, byl jen hladový. A tak přepadával počestné pocestné. Nikdy nikomu neublížil, jen o jídlo ho obral a nechal ho zase běžet. Ale ve vesnici se ho báli. Kdepak makovým polem, to raději chodili oklikou přes les!
"Dej sem jídlo!" vybafl na Karkulku a natahoval se po naditém batůžku.
Ale Karkulka nezaváhala ani vteřinu a zavelela: "Sedni!"
Vlk zkoprněl, sedl si na zadní, naklonil hlavu na stranu a tázavě zvedl ucho.
"Jak to, že neutíká?"
"Ty máš hlad, viď?" povídá Karkulka při pohledu na vyhublého šediváka. Rozvázala batoh a podala mu svou svačinu. "To ostatní je pro babičku," a batoh zase zavázala. Vlk se do toho pustil s takovou chutí, že si ani nevšiml, že se Karkulka vzdaluje. Upřel na ni ty nejsmutnější vlčí oči, jaké uměl.
"Nechoď pryč," říkaly ty oči.
"Odpoledne se tudy budu vracet. Když tu na mě počkáš, ještě ti něco dám." Zamávala mu na rozloučenou a spěchala za babičkou.
A jak to dopadlo? Inu, vlk na Karkulku počkal jednou a podruhé, pak už vyhlížel na kraji pole, kdy zase půjde k babičce. Netrvalo dlouho a Karkulka přijala vlka do své psí rodiny. A protože byl vlk nejen věčně hladový, ale také všemi mastmi mazaný, pasovali ho na poštovního vlka. Všechno vždycky pěkně vyřídil a babička ho měla ráda. Brzy si toho všimli i lidé ze vsi. Časem se přestali vlka bát a nakonec roznášel poštu pro celou ves - za odměnu dostával stehýnka, křidýlka, spoustu masa a jiných dobrot. A lidé ho měli rádi. Dokonce i pan hajný a to už je co říct! Nechal mu na ty dopisy ušít brašnu. Celou zelenou.

Jak Ježek Vánoce našel

13. ledna 2007 v 18:35 Pro nejmenší děti - pohádky
Byl nebyl kdysi jednou jeden Ježek. Měl čumáček, který byl právě tak zvědavý jako červený - a že červenou barvou přímo zářil! Bodlinky měl vždy pěkně učesané a čisté, ve svém šatníku žádný nepořádek nestrpěl. Tu musel být jarní jemný bodlinkový kabátek, vedle něho letní lehká bodlinková sáčka, jedno elegantního střihu do společnosti, další svižné fazonky k vodě a za sportem a také jedno lehce podšité pro podvečerní letní procházky nesmělo chybět. Dále tu bylo podzimní paletko s teplou šálkou kolem krku. A na zimu, která právě nastala, si oblékal pořádný huňatý bodlinový kožich s dvojitou podšívkou.
Sotva se v něm kutálel, když se vydával na zimní procházky po kraji. Ale když on tak rád dupal svými stezkami po kraji. Řekněte, co by to bylo za týden, kdyby v pondělí nevyšel na vyhlídku u dubu, v úterý neobhlédl srnčí stezku ke studánce, ve středu neprošel kolem medvědích doupat a jezevčích nor, ve čtvrtek neochutnal trochu zbylého listí ze šípku u rozcestí za lesem, v pátek nenakoukl ke krmelci, jestli na něho hajný nezapomněl s jablíčky a v sobotu nezašel na mýtinu na sněm poslechnout si poslední lesní novinky.
Ptáte se, co dělal Ježek každou neděli, když celý týden stále někde pobíhal? Inu, celé dopoledne obvykle prospal, neboť lesní sněmy se někdy protáhly hluboko do noci. Pak pomaličku vstal a uvařil si něco k obědu, snědl to v době svačiny, takže místo večeře už mohl jít zase spát, aby byl na celý další týden pořádně fit.
Jednou si to takhle metelí cestičkou ke krmníku, právě přebíhá přes hajného vyšlapanou stezku k hájovně, když tu zaslechne tenounké zaskuhrání. "Jablíčka mi neutečou," zastaví se Ježek a rozhlíží se kolem sebe, odkud se ten plačtivý hlásek ozývá. "Tady, tady jsme," ozývá se zpod břízy. Ježek nakoukne za závěj, odhrne sníh a co nevidí, hluboko zapadlé ve sněhové závěji, zmrzlé až na kost leží tu letošní Vánoce. To se vám Ježek polekal. "Co tu děláte, vždyť už vás v hájovně očekávají? Obzvlášť děti se radují, že přicházíte, a těší se, až Štědrý večer nastane." "Jak může nastat, když my nemůžeme ven," povídají smutně Vánoce a čím víc se snaží ze sněhu dostat ven, tím hlouběji do závěje zapadávají.
Ježek si Vánoce prohlíží, vypadají opravdu zbědovaně. Místo, aby byly pohádkově bílé, jsou zmrzlé a obalené pomačkaným sněhem, zlaté vánoční hvězdy jsou už skoro celé modré a nepomáhají ani vánoční řetězy - zplihle visí kolem. "Nebojte se, my lesní zvířátka vás také máme rádi, nenecháme vás tu až do jara. Vždyť v hájovně by bez vás bylo smutno. A smutný hajný, to je snad horší než veselý myslivec!"
Tak běžel Ježek nejprve k liškám, aby se obtočily kolem prokřehlých Vánoc a zahřály je. Potom utíkal vzbudit starého jezevce, aby přišel s celou svou rodinou a pomohl s odhrabáváním sněhu. A tak se za chvíli sešel u té nešťastné závěje pomalu celý les. Každý pomohl, jak uměl. Ti malí trošičku, ti větší více. Nakonec se podařilo Vánoce ze sněhu zachránit.
"Jenže my takhle stejně nikam nemůžeme," prohlížely si Vánoce svůj zašpiněný kabátek. A by byly začaly zase naříkat, takové byly smutné. Ale to už tu byly nejen lišky, které je zahřály, ale i šikovné veverky, co ocásky očistily namrzlý sníh, a ptáčkové, kteří jemnými peříčky vrátili vánočním hvězdám lesk a zobáčky řetězy rozpletli. Nakonec si posadil jelen Vánoce na paroží a donesl je až k vrátkům hájovny.
Odtud již byla cesta proházená lopatou. Vánoce se zářivě usmály a všem zvířátkům pěkně poděkovaly. Ještě postály chvíli před prahem, protože to už je takový zvyk Vánoc, být za dveřmi, a potom už vklouzly dovnitř do tepla a všude se rozhostilo sváteční vánoční ticho.
I zvířátka to ticho slyšela a bylo to tak pěkné, jak tam stáli všichni pohromadě, že si říkali: "Tak krásné Vánoce jsme ještě nikdy neměli." A přáli si navzájem ještě více štěstí a zdraví a ještě mnohem více všeho dobrého. "Kdyby tak mohly Vánoce zůstat s námi po celý rok," povzdechl si Ježek a Vánoce se usmály, zamávaly na bodlináče oknem hájovny: "Však my přijdeme za rok zas."
Ale když on tak rád dupal svými stezkami po kraji.

Jak krtek ke kalhotkám přišel

13. ledna 2007 v 18:22 Pohádky o krtečkovi
Začíná pohádka,jak byla jedna hromádka.Hromádka se natřásala,byla ještě stále malá.
A už je tu čumáček..no kdo to kdy slyšel? už tu máme krtečka,jak ke kalhotkám přišel.
Tak už mne tu máte,nesu i své poklady,řekl malé šedé myšce a vytahuje záhady.
Kuličku,co jako duha svítí,zrcátko blýskavé,co na slunci se třpytí.
Věcí má dost a má je i rád,jen se ptá myšky..kam je mám dát?
Myška se zamyslí,oběhne hromádku,nejprve dopředu,potom i pozpátku.
Povídá krtečku,máš pokladů moc,musíš mít kalhotky,co velké kapsy mají,do těch se poklady,velmi lehce dají.
Ale kde jsou,jak to mám znát,povídá krteček,koho se ptát?
A už letí motýlek,co celičký zná svět,poraď milý motýlku,chci kalhotky a hned.
Motýl ale neslyší a letí stále dál a krtek za ním utíká a čeho se nenadál...žbluňk a už je v potoce,kde bydlí starý rak.
Co rušíš teď klid můj?toho se vyvaruj..povídá rak a mhouří oči s krtkem se celý svět točí.
Mít kalhotky je moje přání,kde je však vzít nemám zdání,krtek zaškemral..
Rak se pousmál a řekl,to ti tedy povídám,přines plátno a na kalhotky ti nastřihám.
Krtek hop z vody na břeh....jééje jééje,co se děje?na co jsem to skočil?vždyť to se mnou jede.
A jak krtek zavolal,šnek se celý polekal,krtek říká svoje přání o kalhotkách s kapsičkami.
Šnek ukáže na ptáčka..šije sobě malý byt,u něj musíš úspěch mít.Rákosníček byl ten ptáček a ušití přislíbí,potřebuji plátno však,to nastřihá ti rak.
Achich ach krteček pláče,na hromádce s poklady v tom se k němu zlehka nahne,kytička ze zahrady.
Vyplej bodlák a všechen plevel ten,uvidíš kytičku,co jmenuje se len.krtek všechno udělal a len do otýpky uvázal.
Odnesl ho k paní žabce,která bydlí u vody.Len do vody ponořil a ke spánku se uložil.
Na druhý den,popadl len a už utíká k čápovi,ten rozláme stonky na režné nitky s kterými půjde k ježkovi.
Ten na bodlinkách svých,nitky rozčeše a vlákna krteček k pavoučkům odnese.
Pavouček upřede krtkovi nitky rád,za slib že se přijde v kalhotkách ukázat.
Upředené nitky krtek vzal a lesem běží..o borůvky je obarvil,bílé už budou stěží.
A jsou tu mravenci,copak to stavějí?Pročpak tu řežou?měří a sekají?Na pasece broučků dav a už stojí malý stav.
Mravenečci tkají plátno a je ho čím dál víc,krtek kouká a má radost,neví co má říct.
A už leží modré plátno,všichni už se seběhli,aby si ho prohlédli.
Běží krtek s modrým plátnem,rovnou cestou k rakovi.Ten na kalhotky nastřihal a poslal krtka kousek dál.
Rákosníček začal šít v zobáčku má modrou nit.Už kalhotky mají kapsy,krtek si je oblékne a na všechny se ohlédne.
Krásné kalhotky mám,co jen vám za to dám.Usmál se a zakrátko,skončily v kapsách poklady i to malé zrcátko.
To byla taková pohádka,jak si pomáhají zvířátka.

Kohoutek a slepička

13. ledna 2007 v 18:21 Pro nejmenší děti - pohádky
Kohoutek a slepička šli spolu do obory na jahody. Po chvíli našla slepička jahodu a dala půlku kohoutkovi. Za chviličku našel jahodu kohoutek. Protože byl ale lakomý, dal si celou jahodu do zobáčku. Nechtěl se se slepičkou dělit. Jahoda byla ale příliš veliká, a tak se začal dusit. "Slepičko, slepičko! Dej mi vodu, nebo se udusím!" Slepička honem utíkala ke studánce. Jen se jí peříčka čepířila.
Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře.

"Studánko, studánko, dej mi vodu. Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." "Dám Ti vodu, až přineseš od švadleny šátek." Slepička utíkala za švadlenou Aničkou. Jen se jí peříčka čepířila.
Slepička utíkala za švadlenou Aničkou.

"Aničko, Aničko, dej mi šátek pro studánku. Studánka mi dá vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." "Dám ti šátek pro studánku, až mi přineseš botičky od ševce." Slepička utíkala za ševcem Matoušem. Jen se jí peříčka čepířila.

"Matouši, Matouši! Dej mi botičky pro švadlenku Aničku. Anička dá šátek pro studánku. Studánka dá vodu pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře."
Matoušovi bylo slepičky líto.

Matoušovi bylo slepičky líto. Dal botičky Aničce. Anička dala šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička utíkala do obory, jen se jí peříčka čepířila. Dala kohoutkovi napít a tak ho zachránila. A kohoutek? Ten už od té doby nebyl vůbec lakomý a se slepičkou se
o všechno hezky dělil

Jak šlo šídlo do lesa

13. ledna 2007 v 18:19 Pro nejmenší děti - pohádky
Šlo šídlo do lesa na houby. Potkalo kohouta Kokrháče. "Šídlo, kam jdeš?" "Jdu do lesa na houby." "Půjdu s Tebou. Bude nás víc. Nebudeme se bát vlka nic." A šli. Potkali kačera Chocholáče. "Kokrho, kam jdete?" "Jdeme do lesa na houby." "Půjdu s vámi. Bude nás víc. Nebudeme se bát vlka nic." A šli dále. V lese našli opuštěnou chaloupku. "To je pěkná chaloupka. Tady přenocujeme," řeklo šídlo. Kohout Kokrháč vyletěl na bidlo. Kačer Chocholáč se schoval pod lavici. Šídlo se zapíchlo pod práh. V noci vrazil do chaloupky vlk. "Všechny Vás sežeru," zařval na ně. Ale kohout se nelekl a zakokrhal: "Všichni ho bijte!" Kačer křičel: "Šak tak, šak tak, šak tak!" Šídlo vyskočilo a pích! vlka do boku, pích, pích! Vlk se hrozně polekal a utekl. Ráno šídlo a jeho kamarádi vyšli do lesa. Nasbírali plný košík hub a vrátili se vesele domů.

Kolo kolo mlýnské

13. ledna 2007 v 18:17 Pro nejmenší děti - říkadla
Kolo, kolo mlýnské,
zá čtyři rýnské.
Kolo se nám polámalo,
mnoho škody nadělalo,
udělalo bác.
Vezmeme se hoblík, pilku,
zahrajem si ještě chvilku.
Až to kolo spravíme,
táák s e zatočíme.

Melu melu

13. ledna 2007 v 18:16 Pro nejmenší děti - říkadla
Melu, melu pšeničku,
do zlatého hrníčku.
do zlatého hrníčku.
až upeču, budu jíst.

Had

13. ledna 2007 v 18:16 Pro nejmenší děti - říkadla
Had leze z díry,
vystrkuje kníry.
Bába se ho lekla,
na kolena klekla.
Nic se bábo nelekej,
na kolena neklekej

Větrník

13. ledna 2007 v 18:15 Pro nejmenší děti - říkadla
Já mám doma větrník,(kroužení)
udělal ho náš Toník,
když se do něj zafučí,
větrník se zatočí. (zatočit se)

Žába

13. ledna 2007 v 18:14 Pro nejmenší děti - říkadla
Žába leze po žebříku,
natahuje elektriku,
nejde to, nejde to,
necháme to na léto.

Měl dědoušek

13. ledna 2007 v 18:14 Pro nejmenší děti - říkadla
Měl dědoušek, měl kožíšek
a babička jupku,
pojď dědoušku na mazurku,
já si s tebou dupnu.

Měla babka

13. ledna 2007 v 18:13 Pro nejmenší děti - říkadla
Měla babka čtyři jabka
a dědoušek jen dvě,
dej mi babko jedno jabko,
budeme mít stejně.

Zlatá brána

13. ledna 2007 v 18:13 Pro nejmenší děti - říkadla
Zlatá brána otevřená,
zlatým klíčem podepřená,
kdo do ní vejde, tomu hlava sejde,
ať je to ten nebo ten,
bouchneme ho koštětem.

Les

13. ledna 2007 v 18:12 Pro nejmenší děti - říkadla
Zamykám, zamykám les,
aby sem nikdo nevlez!
Vleze-li sem bába,
ať je z ní žába.
Vleze-li sem dědek,
ať je z něj dudek.
Vleze-li sem panna,
ať je z ní srna.
Vleze-li sem mládenec,
ať je z něj mravenec.

Počítání

13. ledna 2007 v 18:11 Pro nejmenší děti - říkadla
Všechny moje prsty
schovaly se v hrsti,
spočítám je hned:
jedna, dvě, tři, čtyři, pět!

Zajíček

13. ledna 2007 v 18:11 Pro nejmenší děti - říkadla
Zajíček ve své jamce
sedí sám, sedí sám
ubožáčku, co je ti,
že nemůžeš skákati.
Chutě skoč, chutě skoč
a vyskoč!
Zajíček v své jamce
stříhá ušima, stříhá ušima.
To se nám posmívá
ten lajdačina.
Chutě skoč, chutě skoč
a vyskoč!

Ruce ruce ručičky

13. ledna 2007 v 18:10 Pro nejmenší děti - říkadla
mají hezké prstíčky,
mají hebké dlaně,
zatleskáme na ně.
Ručičky si spolu hrají,
mnoho práce nadělají,
bum, bum na vrátka,
to je krátká pohádka

Čáp

13. ledna 2007 v 18:09 Pro nejmenší děti - říkadla
Klapy, klap, klape čáp,
kolik je tu dneska žab.
Klapy, klap, kráčí čáp,
kolik je tu dneska žab.